Vzpomínky na sport...

Vyměnil jsem si včera s @bodie7 komentáře. A najednou je z toho článek o tom, jestli je sport zábava nebo povolání. Budu vycházet prakticky jen z osobních zkušeností.

Když jsem chodil na základní školu, chodili tam se mnou, asi na tři si pamatuju, sportovci. Chtěl jsem psát co nejvíc anonymizovaně, ale nejde to. Byli to tenisti. A bylo mi jich tenkrát líto.

Já chodil ráno do školy o hodinu dřív do družiny. Kvůli ping-pongu. Odpoledne jsem chodil taky do družiny. Fotbal, vybíjená... Pitomé hry typu "Král vysílá své vojsko..." Zábava.

A sportovci nemohli. Museli trénovat. Neměli volbu. Jejich rodiče byli vrcholoví sportovci. Když se narodíte v Severní Koreji do rodiny Kimů, musíte být Vůdce. Když se narodíte do sportovní rodiny... Neznáte nic jiného než sport. Celý život budete dělat něco kolem sportu.

Volba... Je taková pedagogická poučka platná mezi potomkem a rodičem: "Ať mi říkáš co chceš, stejně to budu dělat, jak to děláš ty!"

Dotáhli to daleko. Tuším druhý tenista v singlu na světě v žebříčku ATP. Všichni vyhráli nějaké ty grandslamy, openy... A jak se to všechno jmenuje. Třeba je to bavilo, třeba je to naplnilo. Jedna se sportem sekla a dělá psychologii, další vede své děti ke sportu...

Ostatně studovali se mnou všichni na stejném gymnáziu, protože to mělo sportovní větev se dvěma třídami. To už jsem je skoro nepotkával. Individuální plány. Tréninky, turnaje. Na úkor života, na úkor vzdělání.

Přeci jen jsme se se sportovci občas potkali a bavili. Ti vrcholoví byli už od útlého věku v péči lékařských specialistů. Dostávali vitamíny... Pak jim hodně narostla svalová hmota. Některé holky to odmítaly. Chtěly mít děti. Ty byly ze sportu vyřazeny.

Výkonostní sportovci si od vrcholových ulité vitamíny kupovali, aby se dostali výš. Ti brali bez jakéhokoliv dohledu. Někteří už nežijí, jiní mají vážné zdravotní problémy.

Trenéři... Tak nějak jsem si představoval trenéry gladiátorů. Sportovci je živili. Čím lepší výkony, tím vyšší zisk. Pro zisk udělá z toho dítěte cokoliv... No, potkal jsem i baletky, dětské filmové hvězdy. Neříkám, že jinde je to jiné a lepší.

Předběhnu. Kamarád vystudoval medicínu a v rámci povinné vojenské služby se stal lékařem fotbalové RH Cheb. I se zlomenou nohou poslal trenér hráče na hřiště. "Aspoň se uvidělo, že to nejde..."

Pak jsem se potkal s tělocvikáři. Někteří měli za sebou nějakou sportovní kariéru. Co říkali o sportu a o některých sportovních ikonách, to nebylo pěkné. No, zatím to byly zážitky z období socialismu...

Ale upřímně, nevěřím, že současný sport je čistý ve smyslu dopingovém ani jiném. I po revoluci jsem učil sportovce a potkával se s jejich trenéry. Ale teď už chci opravdu anonymizovat v maximální možné míře.

Umím si představit kluka z Afriky, z hliněné vesnice, co zná sotva číst a psát a zjistí, že mu to rychle běhá. Nebo kluka z jihoamerického slumu, co zjistí, že je ve fotbalu lepší než ostatní... Asi je to i bavilo. Vyhrávat. Respektive to byla jediná forma přístupné zábavy. A pak se z toho stala obživa.

Některé typicky americké sporty hrají i docela staří chlapi... Ne, že by je to bavilo. Ale nic jiného neumějí. Rodina potřebuje žít... Nenašetřili si. Neuměli to.

Taky jsem něco takového zažil. Mladý sportovec z moravské vísky. Rodinné zázemí... Ne, nebudu rozpitvávat. Kluk byl kupodivu všemu navzdory chytrý. A cílevědomý. Chtěl vypadnou z doova. Nastěhoval se ve dvanácti do Prahy do sdíleného bytu s několika dalšími sportovci. Měl se tam o ně starat trenér... Cha cha chá...

Kluk chodil zanedbaný, trpěl často průjmy a zvracením... Kolegyně mu udělala rychlokurz vaření, praní, žehlení... Prostě péče o sebe.

Ten měl spočítáno, že v osmnácti půjde hrát do Německa a za kolik. Dělal všechno, aby získal sponzora... A získal. Sport bral jako práci. Někdo stojí u pásu... Profesionálně sportovat je společensky přijatelnější.

Takže vůbec neodsuzuju sport. Jen některé jeho projevy. A asi jen v některých sportech. Jsou výjimenčné? Týkají se jen těch vrcholových sportovců?

Tak do čtyřicítky jsem si občas chodil zakopat, ať už fotbal nebo nohejbal, nebo zahrát ten ping-pon či volejbal. Taky jsem jezdil na vodu...

Když jsme si chtěli opravdu zahrát, nikdy jsme mezi sebe nebrali někoho, kdo hrál cokoliv závodně.

Za mládí mého dědy neexistovaly žluté karty. Za úmyslný faul byla červená. Sport byl výsadou gentlemanů. Gentlemani nedělají úmyslné fauly. Kdo je dělá, není gentleman a nemá na hřišti co dělat...

Hráli jsme vždycky bez chráničů. A ti bývalí sportovci měli zafixovány technické fauly... "Když jde někdo před tebe, uraž mu hlavu, zlom mu nohu, přeraž mu holí prst (taky jsem občas hráli hokej)..." Bez nich to šlo líp.

Nejsem sportovec. Z utkání jsem si nepamatoval výsledek, ale hezké akce. I jsem třeba nacvičoval nabíhání na hlavičku při rohu, nebo trojky v basketbalu (ten jsem teda hrál naprosto výjimečně). Na výsledku nezáleželo. A pak se šlo do hospody...

Můj děda byl v dětství a rané dospělosti sportsman. Hrál fotbal a hokej. Na vedlejším plácku trénovali ligoví hráči. Když nějakého hráče nepustil zaměstnavatel, nebo měl moc práce, tak si vzali nejšikovnějšího kluka. A když jim hráč nepřišel na utkání, tak taky vzali kluka. Děda zapsal do pamětí, že roku 1926 sehrál ligové utkání za Slávii...

Pak chodil děda na fotbal. S mámou. Když jí byl rok a víc. Měl ji posazenou na koníčka. Aby viděla, aby se neztratila. Nevím, do jakého jejího věku tam chodil. To byla léta 40. a 50. ...

Vzali byste dneska roční dítě na fotbal? Na utkání Sparta - Slávia? Kdysi bezpečnostní opatření na stadionech neexistovala. A bylo tam bezpečno. Protože sport byl výsadou gentlemanů. Na hřišti i v hledišti.

Dneska syna ke sportu nevedu. Nemám jak. Sám nejsem sportovec. Kdo neumí plavat, nemůže učit plavání. Chodí na čtyři kroužky, které si vybral, na vodě se mu líbilo...

Kdyby se rozhodl pro nějaký sport, nebránil bych mu, ale jelikož nikoho sportujcího v okolí nevidí, těžko se na něco dá...

Mů ostatní dědeček a babičky byli v Sokolu. Ale chápali ho vlastenecky, nikoliv sportovně. Příliš intenzivně fyzicky pracovali, aby měli energii na takové věci.

Já se zase z ideologických důvodů ulil ze spartakiády... Děda tam matku jako žákyni poslal, byla jiná doba. Chtěl zůstat úředníkem.

Mistrovství, olympiády, ligy... Sport byl vždycky o státní propagaci a zisku. Nejlépe zorganizovné sportovní podniky mají v diktaturách. Tohle všechno jde mimo mě. Naposledy jsem sledoval hokej, když jsme ještě hrávali proti SSSR. To byla taková proxi válka... Teď ke sledování nemám důvod.

Můj tatík sledoval jen krasobruslení... Ale už jsem moc dlouhý a těch vzpomínek mám ještě moc. Není nejlepší přestat? Je.