Kecy starých zbrojnošů. Úvod do seriálu.
Třeba taková bitva u Lipan... Zúčastnilo se jí na 40.000 lidí. Určitě víc než polovina přežila. A my, historikové, prakticky nevíme, jak ta bitva probíhala. A ono se to dá říci skoro o většině středověkých, ba i raně novověkých bitev.*
Jak to, že nikdo z účastníků nepodal zprávu? Protože řadoví bojovníci vlastně nevěděli, čeho se účastnili? O tom píše třeba John Steinbeck ve svých válečných reportážích z II.světové války vydaných v knize One There Was a War.
Abych parafrázoval... ´Voják leží v zákopu. Umírá strachy. Pak přijde rozkaz. On se někam přesune. Pak zase leží. Pak zase přijde rozkaz. Někam se přesune. A pak mu řeknou, že vyhráli. Nebo, že prohráli. Víc o té bitvě voják neví...´
Nebo... Vždyť jich tu hrůzu přežily desítky tisíc. Proč vyprávět o tom, co přeci každý ví? Asi od obojího trochu.
Když se potkali staří zbrojnoši, tak si samozřejmě mezi sebou vykládali zážitky z bitev. Kdyby se mezi ně někdo vetřel, kdo v boji nebyl, a tvářil by se, že byl, brzy by to ostatní odhalili... I když zapomínali, pletli se, nevěděli všechno, jejich zážitky do sebe zapadaly.
Ale mimo staré zbrojnoše tyhle řeči nikoho nezajímaly. Starým zbrojnošům nikdo nenaslouchal. A tak se jejich zážitky z kolektivní paměti prostě vypařily.
Jako učitel dějepisu se účastním projektu Paměti národa. Chodím s dětmi po pamětnících, kteří u něčeho byli. A nahráváme na digitální nosič vzpomínky, které by se jinak také vypařily. A každý člověk je vlastně pamětník něčeho a u něčeho byl...
Neuvědomil jsem si, že sám už jsem také pamětník. Že bych měl také zachovat své vzpomínky na to, co jsem zažil. Proč? Aby budoucí generace, kdyby o to stály, nemusely tápat, aby se mohly dozvědět. Ono existuje spousta představ, jak něco bylo. A to něco bylo ve skutečnosti trochu jinak. Nebo i úplně jinak...
Když se dřív sešli dva cizí chlapi, řeč se vždycky stočila na to, kde byli na vojně, co tam zažili. Ano, novodobé kecy starých zbrojnošů... Nikdo je moc nezaznamenával. Vždyť jsme zaživali všichni totéž v bleděmodrém. Jenomže, najednou starý zbrojnoš zjistí, že už si nemá s kým o vojně povídat. Že ti mladí už nejsou zbrojnoši...
Jistě, nic proti. Časy se mění. Vývoj pádí... Svět bez válek a bez reálného socialismu je prostě skvělý. Tak proč si to připomínat? To se přeci nemůže vrátit. Vždyť každý ví, co to byl socialismus a co to byla povinná vojenská služba...
Jenomže už neví. Takže já bych po sobě rád zanechal svědectví. Teda... Já žvaním jak umělá inteigence. Tohle měl být původně krátký úvod o tom, že, a proč, jsem se rozhodl sepsat pár svých vzpomínek na vojenskou katedru, na prezenční vojenskou službu... Měl to být jeden krátký článek.
Při psaní tohohle úvodu jsem si uvědomil, že těch vzpomínek je trochu víc. Že to nebude na jeden článek. Že to bude na seriál. Moje vzpomínky jsou samozřejmě individuální, ale zároveň i typické pro dobu, ve které se vpomínané události staly. Že nebudu psát jen o sobě, ale o době, kterou mnoho z Vás nezažilo, nebo zažilo jen okrajově.
Samozřejmě, že máte informce i o době, kterou jste neprožili. Od rodičů, ze školy, z literatury, z filmu... Asi všichni znáte Černé barony nebo Tankový prapor. Ale rozpoznáte, co je tam autorská nadsázka a co syrová realita?
@pavelsku tu psal o židovských tradicích. To přeci každý ví... Nebo neví? Tak já se rozepíšu "o vojně". Ono se tu ještě pár starých zrbojnošů najde, kteří mě opraví, doplní, pohádají se se mnou, že takhle to přeci nebylo... Inu, jak se tak staří zbrojnoši mezi sebou bavíme.
Nebudu chrlit články jeden za druhým. Občas, mezi jinými články, potkáte moje "Kecy starých zbrojnošů". Snad poučí, snad pobaví... Nemám napsanou osnovu, nevím, kolik toho bude. Nevím, jestli to bude spíš k pláči, nebo k smíchu... Ono se to vyvine.
- My, historikové... Historii jsem vystudoval, ale nikdy jsem ji nepěstoval. Abych se mohl nazvat plnohodnotným historikem, k tomu mi chybí aspoň 30 let prosezených v archivech.
** Starověké bitvy často popsané máme. Zpravidla vítěznou stranou, která chtěla zachovat zvěst o svém hrdinství a umu pro budoucí generace pro příklad.
Stejně tak od prvních desetiletí 16.století se doslova rozhodl pytel s podrobnými reporty o bitvách. Většinou byl povolán i rytec, který bitvu ztvárnil v několika navazujícíh obrazech.
Mě by hlavně zajímalo, jak vznikalo komplikované formace na bojišti. 2000 přnl byly v Číně a jiných zemích akorát tisíce pěšáků, později šlechta vyjížděla do boje na vozích. Pak vznikají hradby hoplitů v Řecku, želvy legionářů někde mezi Kelty. Římané z želvy udělají složitější formace, v Číně třeba 8 trigramů.
Jak všichni ti řádoví vojáci, mnohdy s laciným výcvikem, věděli, kam se postavit. Co dělat, když nepřítel najede do formace bránou života atp.
No super, budu se těšit na tvé vojenské úspěchy. Koneckonců jsi tu kdysi psal, že jsi stále ještě poručík (?) v záloze, tedy oficiálně :)