Nad ranní kávou

Píp, píp, píp,….
Do uší se dral nepříjemný zvuk budíku. Jen tak bloumající neurony okamžitě přenesly signál do svalů ruky. Ta se neochotně pohnula směrem k protivnému zvuku. Prsty zašátraly po polici, nahmataly tlačítko, stiskly ho a byl na chvíli klid.

Snad ve stejnou dobu, ne-li o pár nanosekund dříve, uvedly neurony do stavu pohotovosti i Rácia.
Trvalo mu několik dalších nanosekund než si uvědomil co se děje. Ač nerad, zapnul ranního autopilota. Pomalu se probouzející tělo začalo plnit léty zautomatizované ranní úkony.

Egoš, ten zatracený horlivec, poháněl všechny ostatní. Už se nemohl dočkat, až bude mít hlavní slovo u ranní kávy. Zatímco ostatní uváděli tělo do jakž takž provozuschopného stavu, usilovně přemýšlel, jak je naklonit pro svůj záměr. Sám totiž nezmohl nic. Snad jen blouznivě snít o své důležitosti.
S Ráciem tak nějak počítal dopředu i když věděl, že bude mít spoustu řečí a námitek. Jak to ale navléknout s Vůlí, aby si myslela že to chce i ona, to zatím nevěděl. S ostatními si moc hlavu nelámal. Ve své povýšenosti je považoval za pouhé poskoky, kteří dělají to, co se jim řekne.

Rácio mezitím, za občasného přispění Vůle, zaktivoval každou buňku v těle. Autopilot už nebyl potřeba. Všichni se řídili jeho pokyny, protože to bylo rozumné a v některých případech nutné. Dokonce povolil Egošovi pár vteřin před zrcadlem, protože to považoval za rozumné. Z jeho samolibého výrazu ihned vytušil, že něco chystá. Nechal to ale odplynout, protože měl plno důležité práce.

Tělo bylo víceméně provozuschopné, dodávka živin proběhla bez problémů. Do řídícího centra pronikla vůně kávy. Spolu s ní se tam vloudil i Egoš.
Vůle se, v předtuše něčeho nepříjemného, oklepala, zatímco Rácio odhadoval, co toho horlivce přivedlo do centra.
„Co tě sem přivádí?“
„No, myslel jsem, že by bylo dobré vystrkat tělo na procházku.“
„Hmm. Opravdu světoborný nápad. Vždyť víš, že v sobotu ráno a odpoledne je to běžná aktivita.“
„Ale já myslel trochu delší procházku. Něco jako minulý týden, když se šlo na kameny. Líbilo se to i Vůli, že ano?“
„To bylo minulý týden v neděli, dnes s tím na mě nechoď,“ vmísila se do hovoru Vůle.
„Nemyslím, že by to bylo rozumné,“ přidal se Rácio a pokračoval: „Po tom zápřahu minulých dní je nanejvýš potřebné a rozumné dopřát ostatním odpočinek proložený nenásilnou aktivitou. A Vůli do toho netahej, ta má dnes volno.“
„Nemluvím o žádném násilí,“odsekl Egoš, „jde jen o nějakých 30 000 kroků!“
„Uklidni se. Když tak po tom toužíš, dalo by se o tom uvažovat v neděli. Není to zas taková extrémní zátěž a byla by to rozumná příprava na nadcházející týden.“
„V neděli už je pozdě! Pochopte to! Utečou mi body do důležité soutěže!“
„Tak to máš smůlu. Ještě jednou to zopakuji. Není to rozumné.“

S vytrácející se vůní kávy se z řídícího centra vytratil i Egoš. Cestou do hlubin neuronové sítě potkal blaženě se rozvalujicí Lenoru. Bylo mu jasné, že dnes prohrál. Ale příště ...